Mutějovický válec

Rok s covidem bohužel u mě způsobil, že jsem přes rok nebyl na žádném závodě a nebudu lhát, už mi to i chybělo, ale znáte to, v dnešní době je čím dál těžší si najít volný víkend a plánovat déle, než týden dopředu, je alespoň pro nás nepředstavitelné.

A neplánované a spontánní věci bývají přeci jen nejlepší, ne?
Začalo to ve čtvrtek, kdy jsem „mučil“ kamaráda na osobním tréninku, kde si „honil“ tričko, jak jde na sobotní závod do Mutějovic. No nebudu lhát, byla to ta první jiskra, kdy jsem si řekl, že bych si to taky rád zaběhl, ale registrace byly již ukončeny.
A pak jsem nevěděl, jestli Danča už něco nenaplánovala. A vítr k jistře přidala právě Danča, která řekla, ať si ten závod dám, že to je přeci jen kousíček a že má být i hezky. No a polínko do ohně přidal Petr T. , který mi večer napsal, jestli bych si nechtěl zaběhnout Mutějovický závod pod jejich týmem „Slánské kobylky“.

No a už to bylo.
Hned jsem napsal Hance S. jestli by nebylo možné mě ještě přihlásit. Odpověď byla blesková a kladná, takže jsem už ve čtvrtek byl zaregistrovaný.

A jak jsem už psal, byl to můj první závod po roce a i přesto, že jsem se účastnil přes 100 závodů jsem zjistil, že mám docela i takový ten strach, jak to zvládnu :D. Člověk by nevěřil, jak rychle dokáže z toho závodního módu vypadnout.
Nicméně těšil jsem se moc a počasí mělo být opravdu hezké. Takže večer oprášit běžecké boty, připravit si vítězné oblečení a připravit si snídaní, abych ráno mohl být o 10 minut déle v posteli…. Znáte to každá, minutka se počítá.

Moje výhoda je taková, když si lehnu, do pěti minut spím, možná je to i nevýhoda, protože mi přijde, že ten budík zvoní hned :D.

Budík mě vytáhnul z teplé postele, a to, co čekalo na mě venku, s tím jsem opravdu nepočítal… teploměr ukázal 5 stupňů… no to je hnus velebnosti :D.

No nebyl čas se litovat, šel jsem se obléct, najíst, rozloučit se s rodinkou a hurá směr Mutějovice.

Jel jsem na jistotu, protože jsem byl na prvním ročníku (tento měl být třetí), takže jsem věděl, kde nechám auto, kde je registrace a kde je úschovna. Propozice jsem ani nečetl …. což evidentně byla chyba. Po příjezdu ke škole jsem tam viděl pouze tři auta, což mi přišlo dost divné a neviděl jsem žádného závodníka, jen mnoho dětí. To mi začalo být už podezřelé, ale říkal jsem si, že třeba je tady hodně maminek s dětmi, takže stále v klidu jsem šel do budovy, kde probíhal asi generální úklid. Všude běhaly děti s koštětem a lopatou a zametali. Říkám si, kurnik, kde je registrace…. Zeptám se nejstaršího klučiny, kde je registrace na Mutějovický válec a klučina na mě koukal jak na čerta a s údivem odpověděl: „Co to je, to vůbec neznám“. To jsem se už zalekl. Lekl jsem se, že jsem si spletl vesnici/závod, protože přeci jen jsme už byli na hodně závodech, které byly takové rodinné a v malé vesnici. Takže jsem se zeptal, jestli tohle jsou Mutějovice. To klučina odpověděl, že ano, ale že o žádném závodu nikdy neslyšel.
Lekl jsem se, že jsem spletl datum, místo nebo něco, tak jsem musel potupně otevřít propozice, kde jsem zjistil, jak to je a vše už bylo v pořádku, protože parkoviště bylo skutečně u školy, ale registrace byla až na startu.

No na to, že můj cíl bylo být na startu kolem deváté, byl jsem 9:30 ještě u školy :D. Tak jsem si řekl, že těch 1,5 km na start lehce poběžím a spojím to rovnou s rozcvičkou.
Po doběhnutí do zázemí jsem bleskově provedl registraci, přezul boty a už se pomalu chystal na start, kde jsem narazil na Radima, který už se nedočkavě motal kolem startu a čekal asi na pana boha… vlastně na mě 😀 . A když jsem byl ready, mohli jsme jít spolu k časomíře.
Interval závodníků, jestli se nepletu, byl po 1 minutě a bylo to podle mě super, protože až na dvě delší čekání jsem překážky překonával plynule.
Nejdelší čekání bylo u vodní překážky, kde bohužel doběhli tři lidi (asi běželi spolu) a udělali tam takový špunt, protože zrovna tato překážka potřebovala trochu víc času. Zde jsem musel čekat cca tři minutky, ale nebylo to tak hrozné jako první ročník, kde to bylo o hodně horší, takže jsem moc rád, že si to vzali k srdci a povedlo se jim to hezky rozvolnit.
Druhá delší čekačka byla u valu, kde jsem narazil na větší skupinku, která se trápila a né a né spadnout 😀 ( ne že bych jim to přál 😀 ). Zde jsem ztratil ale jen minutku, déle ne. Ono je spíš pro mě horší se zastavit, chvilku čekat a pak se rozeběhnout, protože mě hrozně rychle tuhnou nohy. No ale po zbytek závodu už to bylo bez problému.

Moc se mi líbily překážky, které byly opravdu hezky vymyšlené, možná jen bych tam přidal i nějaké silovější překážky, aby i my, siláci, měli šanci vyhrát, protože tohle bylo hlavně o běhu, který opravdu není moje silná stránka, naštěstí zde byly kopce, které jsou má tajná zbraň, což se teda nedá říct o prudkých sebězích, kterých bohužel bylo taky dost a bylo vidět, jak na nich hodně ztrácím. No nemůžu být skvěly ve všem :D.